Emilio Čimiči

Emilio Čimiči – narozen pravděpodobně v zimě 1874 poblíž dnešního polského městečka Bohoniky. Pochází z Tatarské rodiny . Ve 14. století si litevský kníže přivedl stovky tatarských bojovníků a rodin do Litvy.Měli zaručenu stavovskou i náboženskou svobodu výměnou za věrnou vojenskou službu panovníkovi . Rodina Čimičiů se specializovala na výrobu a opravy obuvi. Původně šlo především o jezdeckou obuv.

Emilio Čimiči dostal křestní jméno  po svém dědu Emirovi, příjmení má po matce polského původu. Tataři si totiž mohli vzít polskou ženu, ale museli přijmout její příjmení. Emilio se ukázal být velmi šikovným učedníkem a tak ho jeho otec Emir posílá roku 1895 do českého Zlína do Baťovi továrny na zkušenou.

Ve Zlíně se Čimiči setkává v roce 1899 se světoběžníkem Járou Cimrmanem.  Přestože byl Cimrman asi o 20 let starší, velmi si Emilia oblíbil. Ještě téhož roku na podzim zve Cimrman Emilia do Liptákova.  Emilio se mu odvděčil tím, že celému Liptákovu spravil boty. Při toulkách podzimními Jizerkami seznamoval Cimrman Emilia se zdejšími skalami. Cimrman byl dobrým znalcem jizerských skal, lezcem byl však spíše průměrným.  Proto netrvalo dlouho a žák překonal svého učitele.

Zpočátku chodil Emilio do skal kromě Cimrmana také se skupinou liberečáků kolem Adolfa Gahlera a Rudolfa Kauschky.   V roce 1907 odjíždí s Rudolfem Kauschkou do Dolomit,. V Terstu se setkává  se svým bratrem  a jeho rodinou. Malý Emilio Comici nemohl ze svého strýce spustit oči, z jeho vyprávění o horách byl přímo nadšený. Následující  2 léta tráví Emilio s bratrem a jeho rodinou toulkami po Dolomitech a Julských Alpách.Svým dopisem Cimrmanovi, kde popisoval použití maček pro urychlení postupu po ledových svazích, vnukl svému příteli - sportovci myšlenku, kterou Cimrman dotvořil a v r. 1908 odjel do Londýna jako obchodník s obuví. Jeho slavné tretry "koniášky" (s hřeby dovnitř) se staly šlágrem londýnských olympijských her, a tak česká dovednost pomohla k vítězstvím borcům jiných národů. Do milovaných Jizerských hor se Emilio vrací na podzim roku 1910. V říjnu 1910 stihne ještě vylézt cestu z údolí na Věž Grálu (dnes známou jako Podzimní paráda) jištěn olivovými klíny, které si přivezl z Itálie. Do začátku první světové války měl Emilio vylezeny snad všechny věže v Jizerských horách. Nejvíce si liboval ve spárách, které dokázal mistrně odjistit olivovými klíny a v plotnách, na kterých používal několik typů obuvi (vlastnoručně vyrobených) podle aktuální teploty. O jeho pověstných výstupech víme dnes pouze z vyprávění místních (vzhledem k většímu počtu nemanželských dětí se ze zásady do knížek nezapisoval). Jaké bylo pak překvapení německých lezců, když mnohdy po dobytí dosud neslezené věže našli na vrcholu narcis.

Proč narcis? A co vůbec víme o charakteru Emilia Čimičiho? Z vyprávění pamětníků je známo, že byl navenek uzavřený, ale přitom v jádru kamarádský a družný. V kolektivu byl zpravidla spíše tichý. Situace se ovšem změnila pokud se Emilio vracel z úspěšné tůry. To pak osazenstvo Oldřichovské Sokolovny často vidělo následující obraz: do třetího piva zpravidla nepromluvil, po třetím pivu si začíná poťukávat prsty do dubového stolu, místním vypráví své zážitky z Alp, s nadšením popisuje tamní terény a často si postěžuje "tam by se to jinak trénovalo".

S narůstajícím množstvím alkoholu v krvi začíná často zpívat, později tančit (místní mluví spíše o jakési formě jizerskohorského odzemáku - dupot,výskoky a hrození pravicí). Po šestém pivu začíná Emilio zpravidla šišlat (zde je již jedno jestli je u stolu s německými či českými spolulezci, nerozumí mu nikdo). Následně často sundává boty i ponožky (nejradši tančil bos, což je u obuvníka poněkud překvapující) a snaží se v lokále najít spřízněnou duši ženského pohlaví. Svým tanečnicím se zásadně představoval italským přízvukem jako Emilio Č a hned na uvítanou jim nasadil vášnivý polibek, který později vešel ve známost pod názvem Jizerák. Tímto polibkem si Emilio dokázal velmi rychle získat srdce nejedné jizerskohorské ženy. Dnes se ostaně umění "Jizeráka" dědí z generace na generaci jako rodinný klenot a kdo toto umění ovládá, o partnerky nemá nikdy nouzi.

Co se týče jeho života ve vesnici, všeobecně byla známá jeho láska ke květinám. Jeho nejoblíbenější květinou byl narcis. Prodejem narcisů si také dokázal vydělat na většinu svých lezeckých výletů. Své zákazníky si získával důmyslným systémem slev i ze širokého okolí. Jeho ceny např.: 99 haléřů za 5 cibulek narcisů si našly svoje místo i v jiných odvětvích obchodu. S přebytkem narcisů se vypořádával po svém. Než aby šel s cenou dolů, bral sebou narcisy na své toulky Jizerkami a nechával je na jím slezených vrcholech.