22.11.2017 11:07

Předmluva - varianta č. 2

V předchozích dvou letech
proběhlo několik pokusů o zdolání Čimičiho padesátky a o dvou z nich je
tento článek. Sice nepředpokládám, že by někdo o zmíněné akci slyšel poprvé,
přesto pro všechny případy začnu stručným popisem této taškařice. Základním
smyslem je zdolání 50 vrcholů ve všech 6 oblastech Jizerských hor v limitu
24h. Jediné další zásadní pravidlo je možnost využití pouze chůze či běhu,
potažmo plazení, plížení či sjíždění po zadní či přední části těla. Zapovězeny
jsou jakékoli dopravní prostředky. Nejistý je výklad pouze u využití parťáka
jako dopravního prostředku, i když já být tím prostředkem, tak parťákovi velmi
rychle ukážu prostředník.

V článku nejprve stručně
popisuji první lehce neúspěšný pokus, díky kterému jsme si ale ověřili
správnost zvolené strategie a připravili se, když ne na nejhorší, tak alespoň
na několik variant špatného. Při pokusech jsme měli gps, ale bez konkrétních
souřadnic plánovaných skal, takže její přínos byl velmi diskutadebilní. Pro
plánování trasy a lezených skal jsme využili knižního průvodce doplněného o dvě
skály ze Skalních oblastí a se zdoláním vrcholů jedničkami, či ve výjimečných
případech i sestupovkami jsme si také nelámali hlavu. Ale konec nezajímavých
faktů, vyprávění začíná.

Plán útoku a první pokus

K prvnímu ostrému pokusu o
zdolání padesáti pojizerských skal jsme se odhodlali začátkem dubna 2016. Jako
vhodné termíny byly vybrány dva víkendy. Hned na první bylo hlášeno ideální
počasí, což byl pro nás lezecké amatéry nutný, nikoli však postačující
předpoklad úspěchu. Vlastnímu pokusu mohly předcházet týdny plánování a
bezpočet schůzek, na kterých by byla vybírána a následně optimalizována
strategie ideální trasy. Mohly být organizovány jednorázové expedice k obtížně
dostupným skalám a hledány nejrychlejší cesty vedoucí ke zdolání jednotlivých
vrcholů. Ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti návrh postupu vznikl během krásné
hodinky strávené nad průvodcem a k optimalizaci trasy docházelo cestou
k výchozímu bodu i za samotného pochodu.

Start a zároveň první a jediný
postupný tábor byl u Bártlovy boudy. Toto strategické místo umožnilo rozdělení
celého postupu do dvou částí oddělených spánkem, nebo alespoň pokusem o něco
takového, bez nutnosti tahat tábornické a spací potřeby po celých horách na
vlastním hřbetě. Optimistická varianta počítala i s točenou odměnou po
ukončení první cestovatelsko lezecké části. Varianta se postupem času měnila
z optimistické na nepravděpodobnou, sci-fi, zhola nemožnou, úsměvnou až
nakonec i směšnou.

K prvnímu pokusu jsme z Bártlboudy vyráželi
v počtu čtyř kusů. Kromě odhodlané dvojice Vráťa, Marťas ještě Mylan
s Ájou, kteří byli odhodláni dojít s námi, co nejdál se jim bude
chtít. Skály jsme začali zdolávat podle abecedy, což nám vydrželo až k věži
číslo jedna, jejíž jméno jest Achimovka. Postupem svahem více méně směrem
vzhůru jsme přišli o prvního člena a od Kuličky k notorikům známé Bastile
jsme klesali už v čistě pánském složení. Po zlezení většiny Francouzských
a jiných kamenů jsme se vydali zpět k Tišině a pokračovali dále po asfaltu
až kamsi nad Špičatou věž a Koráb. Plán byl jednoduchý. Dojít pohodlně až nad
ně (nezaměňovat s na dně, což přišlo o něco později) a

pak svahem elegantně proklesat
postupně k oběma zmíněným věžím. Myšlenka to věru špatná nebyla, ale
provedení neproběhlo do puntíku podle představ. Cestou k Tišině došlo
totiž k nenápadnému leč nezadržitelnému stmívání a při klesání a klestění
svahem byla už tma jako v pytli doplněná opravdu luxusní mlhou. Společně
s neprostupnou vegetací se jednalo o pamětihodnou komplikaci. I přes
trojmužnou rojnici jsme Špičatou věž minuli úplně a do Korábu jsme narazili
spíše náhodou. Na druhou stranu naše trojice nedoznala žádné změny v počtu ani
obsazení postav, což jsme za daných podmínek hodnotili jako malý, i když
nezanedbatelný úspěch.

Další tmou způsobené zdržení nás
potkalo na Kuřích věžích, kde jsme po bezproblémovém hřebenovém přechodu
nevýznamných vrcholků Horní, Střední a Dolní těsně minuli majestátní Velkou
Kuří věž. Do teď mám podezření, že se schovala za břízu. Každopádně její
hledání a oblézání sousedních skalisek nás stálo další slušnou porci času. Tou
dobou už bylo lehce po půlnoci a k dokončení plánu prvního dne chybělo
stále ještě aspoň pět věží. Medvídka jsme našli zatoulaného na místě Bukové a
samotnou Bukovou jsme nepotkali vůbec. Do Tábora jsme dorazili mezi třetí a
čtvrtou hodinou ranní s vidinou zanedbatelně krátkého spánku.

Do druhého dne jsme nastoupili už
pouze ve dvou, neboť Mylan si přivodil zranění kolene neslučitelné
s dalším putováním. Za světla se skály hledaly lépjeji a větší zádrhel
přišel až u Rakve, ke které jsme nešli přímo od nejbližší cesty, ale azimutálně
skrzevá les z cesty u Hřebínku. No a úplně jsme se netrefili. Co se týká
bloudění, tak nesmím zapomenout na Opomenutou věž, která v kombinaci
s Ostřím a Ztracenou zabrala tolik času, že vyhasly i poslední zbytky
naděje. Limit 24 hodin celkově vypršel na věži číslo 43., kterou byl jednoduchý
až primitivní Morčoun. Psychické vyčerpání bylo takové, že i výstup na něj byl
na hranici rizika, protože soustředění na nezajištěné lezení bylo definitivně
to tam (přičemž to tam bylo kdo ví kde). I kdyby bylo času o hodinu více,
stejně už bychom nikam nelezli, přestože možností bylo minimálně přehršel. O
několik skal dále na předpokládaném padesátém vrcholu čekal sice Kájoch
s potenciálně vítězným pivem, ale dvou zničených postaviček už se
nedočkal. Ty seděly opřené o skálu a byly rády, že už je po limitu. Následné
zhodnocení příčin neúspěchu u samice oblíbeného domácího přežvýkavce bylo
základem dalšího pokusu, na který jsme kvůli nabitým kalendářům a možná i
příliš živým vzpomínkám čekali více než rok.

Ostrý pokus číslo dva

Píše se červen 2017 a nadchází
čas dalšího ostrého pokusu možná i poklusem. Podmínky jsou téměř ideální. Je
výrazně déle světlo, na předchozí pokus už jsme téměř zapomněli a pršelo
naposledy v noci. Strategie zůstává naprosto stejná jako při pokusu číslo
jedna. Start v brzkém odpoledni od boudy podruha Bárty, do půlnoci posekat
pokud možno 24 skal v okolí, trochu se prospat a s východem nejbližší
hvězdy vyrazit do druhé části výletu.

Den 1. (slovy den první)

Chvíli před druhou hodinou odpolední vycházíme ze
startovního tábora a opět míříme k první skále abecedního rejstříku našeho
průvodce. V 14:14 vytahujeme lano a sedáky a oficiálně zahajujeme odpočítávání
24h do konce časového limitu. Výstup severní cestou je na rozlezení opět
naprosto ideální. Naštěstí jsem na strach tentokrát připraven o něco lépe, něž
jindy a nenechávám se jím vyděsit. Za pár minut už balíme cajky, zapisujeme
orientační čas prvního výstupu/sestupu (Achimovka 14:28) a vyrážíme dál. Zvolna
postupujeme svahem povětšinou vzhůru a zdoláváme další vrcholy

(Hrad Rytířů 15:01, Parsifal,
Dvojče 15:21, Hajný 15:36). První větší zamyšlení nad změnou plánu nás čeká až
u Grálovky. Nakonec ale odoláváme vábení lezení a pokračujeme dál skalkařením
bez nutnosti vybalovat materiál. Následuje tedy pouze Strážce grálu (15:52),
Trojčata (16:04) a výšvih na Kuličku na Tišině (16:21). Osm skalek za dvě hoďky
je start podle očekávání, na zádrhele zatím není časoprostor. Klesáme tedy
směrem k podsmrku, neomylně vynecháváme Francouzskou čapku a míříme rovnou
k Napoleonovi (16:44) a legendární Bastile (16:58) opředené spoustou
zamlžených vzpomínek. Naštěstí se v příhodnou chvíli rozhoduje ožít zasunutá
vzpomínka na výstup na protější Pamětní kámen (17:05). Neplánovaný vrchol a
bonusový horezdar můžeme nazvat darem přítele Kájocha jakožto ústřední postavy
zapomenuté vzpomínky.

Další v řadě jsou
odpočinková Věž loučení (17:17) a Benjamín (17:24), které prokládáme velmi
krátkým a velmi letmým pohledem na Kauškárnu. Při stoupání vzhůru k Tišině
a hlavně při následném klesání ke Špičaté věži vzpomínáme na loňské noční
bloudění v mlze a bahně. Tentokrát za plného osvětlení klesáme téměř přímo
ke zmíněné Špičaté věži (18:06) a spokojujeme se pouze s bahnem. Nalodění
se na Koráb (18:19) je za světla také lahůdková záležitost. Oproti prvnímu
pokusu si zapisujeme první ušetřenou hodinu a skálu navíc. Oblast Tišina-Smrk trvala 4h5min a bylo
vylezeno 15 věží.

Přecházíme do druhé oblasti a
míříme za osvědčenou čtyřkou Kuřích věží s odhodláním letos žádnou
neminout. Ve světle nových událostí a hlavně pozvolna zapadajícího slunce Velká
Kuří věž (19:34) minout opravdu nejde a i zdolání Horní, Střední a Dolní Kuří
věže probíhá bez nejmenších komplikací a dokonce i bez zápisu orientačního času
zdolání. Další ušetřený čas nás naplňuje bezbřehým optimismem a pomalu
přemýšlíme nad točenou Bártlovou odměnou, kterou zakončíme první část výletu.
To ještě netušíme, že se opět jedná o směšnou sci-fi myšlenku. O pár minut
v příběhu dále smycí  spoutaný
dvoukrokový Skřítek (19:57) neklade větší odpor a tak se zastavujeme u původně
neplánované bubeníkovi dvojkombinace Paličníku s Paličkou, že si trochu
zalezeme a radostí zaskáčeme. Pěknou magnetickou cestu z časových důvodů
zavrhujeme a vydáváme se v ústrety ošklivého trychtýřovitého komína normální cesty. Marťas ho vylézá
z menší části díky své zarputilosti a z větší části díky maximálnímu
sebezapření (zde nejde pouze o slovní obrat, opravdu ho vylezl pouhým totálním sebe
zapřením). Já tentokrát plně využívám luxusu druholezce a za odměnu volím cestu
Schody se závěrečnou pro mě neznámou drolivou zatrest plotnou. Nechám na
zvážení každého, ale podle mě je lepší cítit se jak lachtan na struhadle než
jako zvoneček (při jeho výstupu (nebo vstupu?) mě napadali i zajímavější
přirovnání, ale z úcty k parťákovi je neuvádím:). Následný přeskok na
Paličník (20:47) nestojí tentokrát ani moc odhodlávání. Na vrcholu si ještě
krátce procvičíme polštinu s náhodnými kolemstojícími a svištíme na Věž pod
Paličníkem (20:58).

Paličníkolezení (zkráceně paličkování) nás stojí sice
hodinu času, na druhou stranu pořád je ještě lehce světlo, máme dvě bonusové
věže oproti předpokladu a dokonce jsme si i trochu zalezli, s čímž jsme
při tomto výletě prakticky vůbec nepočítali. Rozhodujeme se tedy pro další
odchylku od trasy a scházíme dobýt Kohoutí hřeben. Na vrchol sice vycházíme
sestupovkou, ale ke knížce slézáme krátkou plotnou pro jistotu i jištěni.
Polovinu padesátky si odškrtáváme po zdolání Supí hlavy (21:59). Tady už je
echt tma, takže pěkné náhorní trojky měníme za nezajímavou normálu
s následným slaněním. Šprajclé lano při stahování  je malou předzvěstí těžkostí příštích.
V plánu jsou stále tři až čtyři věže při sestupu do základního tábora, ale
nepřítomnost světla komplikuje hledání takovým způsobem, že místy nenápadně
zvažujeme i variantu přímého zbabělého ústupu do spacáků. Po zdolání několika
pravděpodobně bezejmenných šutrů jako kráva v širokém okolí konečně
nalézáme a

zlézáme Medvídka (22:21), kterej
nás chlácholí dalším horezdarem. Trápení s hledáním nepřestává a na
Travnatou věž vylézáme až ve 23:15 a na Liščí skálu v 23:45. Bukovou opět
vynecháváme úplně a časový záznam o příchodu do tábora také z nějakého
záhadného důvodu nepořizuji. Ale na pivo (obzvlášť v těchto končinách) to
už rozhodně není. Omámeni úspěchy prvního dne nařizujeme budíky až na 4:30 a
usínáme lehkým spánkem plným očekávání. Oblast Paličník 13 skal za cca 5h24min16und. Do konce zbývá 22 věží a cca
14h.

Den poslední (také stále první, ale vždyť vy
víte)

S Marťasem se oba budíme
chvíli před budíkem a po krátké lehké snídani a rychlém organizovaném sbalení
tábora do auta, vyrážíme vstříc staronovým zážitkům. Stále nás čeká 22 věží ve čtyřech
oblastech (ve spánku jsme žádný progres neregistrovali) a do konce limitu zbývá
jen 9h30min. Je to méně lezení, za to mnohem delší přesuny. Po krátkém
asfaltovém intermezzu nechtěje pokračovat mokrou loukou vyrážíme bohužel po
neprověřené cestě, která se postupně čím dál více odklání od ideálního směru.
Ještě před navštívením první ranní skály jsme tedy nuceni uchýlit se
k použití neblaze proslulé zkratky, nejnebezpečnější to záležitosti
podobných časem omezených eskapád. Tentokrát nám však štěstí přeje a po
průstupu neprůstupným terénem a zdolání nezdolatelného borůvčí (zatím ještě
nepřevislého) vylézáme téměř přesně na vrcholu Šolcovy stěny (5:53). Začíná
další krásný den plný skal a přesto téměř prostý lezení. Březová věžička (6:15)
je další ze série pamlsků, kde se jistíme pouze proto, že máme metaforicky
ještě jednu nohu ve spacáku. Následuje další porce brodění borůvčím a fyzikům
neznámou nakloněnou bažinou přímo k Černé stěně (6:46) a tříkrokové
Lokomotivce (6:48). Třetí oblast uzavíráme druhou snídaní na 33. Emilově věži
(7:29). Polední kameny 6 věží za asi
1h40 plus nějakej dochod. Každopádně do finiše chybí  17 skal a zbývá 6h30min.

Následuje dloouhý přechod směrem
k Zahradní štěně po náhorní pěšině bez zbytečného plýtvání pracně získanou
potenciální energií. Teď je konečně prostor propočítat, kolik nám vlastně ještě
zbývá času. Jak tak odhaduje vzdálenosti a přičítáme hodiny, začínáme pomalu
litovat, že jsme tolik času zbůhdarma prochrápali. Ale na žádné velké vzdávání
také čas není, tak přidáváme do kroku a doufáme, že nás minou jakékoli nadálé i
nenadále komplikace. Za nedlouho míjíme vodopády mistra Štolpicha, batohy
necháváme u cesty a za pomoci všemožného i nemožného porostu a podrostu
slaňujeme (světvujeme chcete-li) k dvojici skal Kostková a Hranatá. Letos
nás zde nečekají ani zmije ani horezdary. Po výstupu zpět k cestě
tentokrát už opravdu převislým borůvším 
vycházíme směrem za další P/primitivní cestou na Stoleté stěně (9:14),
bahnitým čvachtáním na Poklici (9:17) a lehkým konečnězastrochu lezením na
Zahradní věž (9:30). O pár minut později přecházíme Zahradní masiv (9:40) a
opět sčítáme zbývající minuty do konce limitu. Je to čím dál méně práce. Do
závěru schází už pouze 4h30min, skal už tolik nechybí, ale přesuny jsou
hrozitánsky dlouhé. Víra v úspěšné dokončení nás pomalu opouští, ale sil
je ještě dost. Rychlá chůze už nestačí, přecházíme do běhu z kopce i po
rovině. Bohužel stoupání z Ferďáku k Rakvi není ani krátké ani po
rovině, což náš rozlet mírně sráží a tempo výrazně zpomaluje. Po cestě vzhůru
v rychlosti navštěvujeme Přední stěnu a s okázalým nezájmem míjíme
Štolpišskou plotnu i Divoký okraj. Na Rakev (11:03) už se škrábeme bez
problémů, ale přibližně hodinu po předpokládaném odhadu. Oblast Malý a Velký Štolpich 8 skal 2h a něco,
plus mnoho chůze. Zbývá 9 vrcholů a 3h10min.

Ztrátu oproti předpokladům se nedaří nahnat ani na
Opomenuté věži (11:50) a Ostří (11:54), takže doufáme, že předběžný odhad
obsahoval velké množství rezerv. Opět využíváme luxusu několika
nepředpokládaných bonusových věží z večera a vynecháváme pěknou, ale
zarostlou a časově

nevyhovující Ztracenou věž a
poklusem razíme na poslední velký přesun. Netopýří věžičku (12:44) zdoláváme
1h30min před koncem limitu a naděje nás definitivně opouští. Sviňákův komín je
sice zajímavej, ale pro nás naprosto časově neatraktivní. Přemýšlíme, že letos
se pokusíme dolézt 50 věží alespoň po limitu a marně hledáme náhradní motivaci
pro pokračování. Sice už nevěříme, ale vědomě zvyšujeme tempo běhu. K Viklanové
stěně se drápeme jako smyslů zbavení a nic nám nevadí, že na vrchol lezeme
sestupovkou. Ani na řeči moc času (a v mém případě i dechu) není a při
seběhu svahem i vymletou cestou ke Kozovi už jde jak o vteřiny, tak i o
kotníky. Ale jak se blíží konec limitu a 50. skála, cesta najednou ubíhá rychle
a čas nějak pomaleji. Chybí už jenom nicotných 5 věží, jsme u Kozy a máme více
jak 45min. Naděje zase ožívá, všechny následující cesty známe i po slepu a
psychických i fyzických sil je díky delšímu spánku výrazně více než
v loňském roce. Od Kozy vzhůru mi Marťas lehce ukazuje záda, ale ani moje
tempo pořád ještě není zlé a automatické počítadlo v mozkovně naše šance
neustále navyšuje. Časy výstupů už nezapisovat nestíhám, ale vrcholy necháváme
pod sebou a následně za sebou jako krátkozraký houbař houby po dešti. Na
Sněhulákovi jeden zapisuje a druhý slézá a běží na Gorilu, kde se role prohodí.
Na Morčounovi letos ani minimální zádrhel, všechny pohyby jsou naprosto
kontrolované a po loňské nejistotě není ani stopy. Okrajovou prakticky
přebíháme a pod v pořadí padesátou Skalní bránou už skoro slavíme. Máme
k dobru 20min, přesto ani teď není prostor a čas na zaváhání a blbý
podklouznutí. Lano jsme z báglu nevytáhli už spoustu hodin a tady
s tím už nehodláme začínat. Cesta je lehoučká a soustředění pevné, takže
v 13:54 zapisujeme do knížky padesátou věž za 23h40min od začátku výstupu
na věž číslo 1. Nadšení je o to větší, že posledních několik hodin jsme
v úspěch nevěřili. Naštěstí předběžný časový odhad obsahoval přesně ten
správný počet časových rezerv a Skalní brána se tak stala naším pomyslným
vítězným obloukem.

Oblast Srázy - Poledník  4 věže a Stržový vrch 5 věží. Nachozená,
naběhaná a poprdeli sjetá trasa 37,77km podle gps. Nastoupáno 2416m, čas pohybu
8h40min (oboje nezahrnuje lezení).

Hodiny po té dvacáté čtvrté

Čpadesátka splněna, ale putování
ještě konec nebyl, neb auto s částí věcí na nás čekalo stále ještě na
Bártlovce a přes všemožné pokusy o přivolání samo prostě přijet nechtělo. No, a
když nejde hora k ... (doplň svého oblíbeného proroka), musí  ... (doplň svého oblíbeného proroka) do
hospody. U Kozy padly 2 piva, 2 kofoly a 2 půllitry vody, na jídlo žaludek
nějak nebyl. Díky Ženě na telefonu jsme zjistili, že vlak do Potoka jede za
pohodovou hodinku a s trochou štěstí na něj naváže i autobus stavící
kousek od Bártlboudy. Už to nebudu prodlužovat, času jsme měli tolik, že nám
vlak nakonec ani neujel, i když jsme ho posledních bezmála 400m běhu viděli
stát na zastávce. Tímto posíláme díky ohleduplnému mašinvedoucímu (chcete-li
strojfýrerovi). A tak jsme šli pěšky až posledních pár set metrů od křižovatky
k Bártlovi, díky ... (doplň své oblíbené božstvo či jinou preferovanou
entitu).

Předmluva - ta původní

Předmluvu uvádím netradičně až zde,
přestože původně vznikla jako úvod v pět ráno potom, co jsem Savicovi
slíbil, že už vážně začnu psát. Až za závěr přišla proto, že když jsem po
dalším měsíci začal skutečně psát a tohle si po sobě přečetl, uvědomil jsem si,
že to s popisem samotné Č50 má jen pramálo společného. Přesto ji zde pro
odvážlivce uvádím a loučím se klasicky trojpísmenným psudomiminem, kva.

Na začátku každé vědecké práce je
potřeba vymezit základní pojmy, kterých se práce týká, aby nedošlo k žádné
místyfikci nebo tak nějak. Přestože toto literární dílo[1]
rozhodně vědeckou prací není, dovolím si hned z kraje vymezit alespoň
literární druh příspěvku. Převážně se jedná o cestopis, který je oproti běžné
představě o popisování dalekých krajů a zajímavých událostí v nich
prožitých situován do oblasti nám velmi blízké. Zajímavost popsaných událostí
nechť posoudí laskavý čtenář (hlavně proto, že je lepší, když cokoli posuzuje
čtenář laskavý a nikoli naštvaný neřkuli otrávený až nerudný). Částečně se také
jedná o méně známý cestopopis, i když podrobnému vykreslování takových
nepodstatných podrobností, jako jsou lezecké cesty, se pokusím pokud možno
vyhnout. Rozhodně se nejedná o cestoupiss, i když upřímně přiznávám, že ten
proběhl v průběhu akce na rozdíl od cestouseru nesčetněkrát (spočítat by
se to dalo, ale nevím, proč by to někdo dělal)[2].

Ještě si dovolím poznámku o
podtitulu článku, protože aby to za něco stálo, tak mě psaní musí bavitJ Hned z kraje jsem
zavrhl dvě dokonalé varianty. Cesta tam a
zase zpátky a Pro den, který trvá 25
hodin. V prvním případě jsem se nechtěl dotknout Pytlíka mého
oblíbeného literárního klasika džejárára (čti džej ár ára). V případě
druhém jsem nechtěl zbytečně brzdit rotaci Země kolem své osy, neboť to si
můžou dovolit pouze výrobci energetických tyčinek či mužských antiperspirantů.
Ale teď už přejděme zpátky k vážné práci.